Chytrexův clog

Jak mi zivotem prolitlo tornado sily F5

Nazdárek můj milý deníčku a téměř neexistující obecenstvo. Dnes to bude asi mírný follow-up na zápisek "o tom jak mi uz definitivne hrablo". Jsem o 2 roky moudřejší, o jeden prodělaný Covid19 silnější a chaosem řízeným zbytkem života unavenější.

Úvodem chci napravit omyl ve kterém jsem žil 2 roky, a sice sekci "PS" z předchozího zápisku. Kaťulka má sakra daleko k nejlepší ženské. Nebudu to rozepisovat nijak sáhodlouze, stačí říct jen, že někdo naprosto bez spojení s realitou, dávající ultimáta partnerovi a následně popřít fakt že to bylo ultimátum, opravdu nemůže aspirovat na titul jakkoli spjatý se slovem "nejlepší". Ano, jak všichni jistě tušíte, až tak sluníčkově to nedopadlo. Jen já můžu přijmout rozchod od protistrany a pak být tím jediným kdo chtěl rozchod. Ale toto je trochu strohé a chtělo by to asi víc omáčky.

Vztah byl fajn ze začátku. První půlrok jsem se učil zvládat partnerčino ZTP, jak pomoct, atd. To bylo fajn, citově taky fajn, avšak jen do doby než přišlo na pořad dne téma dítě. Už v době kdy jsme spolu začínali jsem řekl že dítě zvážím, ale že si o tom vzhledem k zdravotnímu omezení musíme opravdu promluvit. A tady na tomhle to šlo střemhlav jak pilot z flotily Kamikadze. První debata na toto téma se zvrhla v usnesení "buď dítě nebo jdu". A já při vším mém nebetyčném kretenismu s ní nevyrazil dveře hned, ale snažil se toto téma otevřít ještě několikrát s naprosto stejným výsledkem. (Toto bylo poprvé a naposled v životě kdy jsem tiše přešel ultimáta.) V každá jedna debata tohoto typu s tímhle výsledkem na mně měla vždy dopad asi jak pumový útok na nákupní centrum. Fatální následky, dlouhá cesta s marnou snahou zachránit co se dá. Pak nastal půlrok před státnicema kdy se partnerka zašila k PC a koukání na seriály nazývala učením, jediný kdo se staral jsem byl já a má peněženka. Jezdit pro obědy denně nebylo ani zdaleka ekonomické a o zbytek jsem se až na občasné výjimky de-facto staral já. Po cca půl roce se partnerka rozhodla odjet učit na chalupu k rodičům, já se rozhod nastoupit na úklid a zvelebení baráku kde jsme bydleli, za velké pomoci svých rodičů. A po pěti dnech v jednom kole a po cca 17 člověkohodinách intenzivní práce na baráku mi bylo vyčteno, že se neozvu a kdesi cosi, to vy-eskalovalo v hádku, která nakonec končila tím, že jsem obdržel SMS od partnerky s oznámením, že to do podzimu doklepeme nějak a pak s ní nemám už počítat. Na což jsem reagoval s tím, že přijímám ale nač čekat a ukončíme to rovnou abychom neprotahovali tu agonii. Po reakci, že za 2 týdny si přijede pro první část věcí nastal rádiový klid až na sem tam zmatenou zprávu s naprosto mimo obsahem a obsahující emotikon polibku, srdíčko. Jelikož mi toto už nepřišlo patřičné, držel jsem odpovědi na věcné rovině, emoce stranou. Přišel návrh si popovídat a případně to vyřešit. Přijal jsem už jen pro klid své duše a pocit že jsem udělal maximum. Nastal den "D" bývalá se zjevila a nestačila se divit kolik práce jsem na baráku stihl udělat. Nastal rozhovor, já ji pobídl ať povídá když si chce povídat, že na to pak patřičně zareaguju. Odpovědí mi bylo, že v podstatě nemá co říct a že chtěla vědět co uděláme pro to aby NÁM to klapalo. Odpověděl jsem, že už není žádné nám a že vážně nehodlám pokračovat v té agonii. Na to ustala konverzace, nastalo chaotické pobíhání po baráku a balila nepodstatné věci na úkor léků a pod. Většina mých dotazů končila s odpovědí "To už je jedno". jediná otázka na kterou odpověděla byla "A kam jsi mířila tím rozchodem, když ses rozejít nechtěla?". Odpověď mě dodnes naprosto šokuje, děsí. Odpovědí bylo "Jsem chtěla aby sis uvědomil, jak moc ti budu chybět.". To co je naprosto děsivé a šokující je naprostá ignorace faktu, že by to mohlo dopadnout jinak. A žel pro ni, dopadlo. Sbalila si oblečení, půlku kuchyně a věci z koupelny, léky jsem ji podal já a odjela.

Já se v tom plácal nějakých pár dní, nechápal jsem ten nevděk, nechápal jsem jak může být někdo s kým necelé 2 roky žiju tak slepý a nevidět jak jsem se snažil abychom se měli dobře. Na to se mi ozvala Klárka, má femme fatale, se kterou jsem se delší dobu nebavil protože před jistou dobou náš rozhovor končil mými slovy typu "Až Ti to dojde, tak se ozvi." a nastal asi 18ti měsíční rádiový klid. Náš vztah za posledních 15 let byl doslova popsatelný slovy Láska - Nenávist - Chuť se pozabíjet. I přes to všechno, přes všechnu bolest kterou jsme si s Klárkou způsobili, i přes veškeré zlomyslnosti co jsme na sebe ušili, jsme nikdy nevydrželi bez sebe. Za 15 let jsme na dálku zažili naprosto všechno - a to třikrát dokola. A najednou byla zpátky, v tu nejpříhodnější dobu. Já zlomený, zničený a přesvědčený o tom, že nejsem schopen se postarat o vlastní "rodinu" a ona, milá, podporující, trpělivá a s nastaveným ramenem pro mé slzy. S neskutečnou trpělivostí a s neskutečným sebezapřením mě vytáhla z těch nejhorších sraček do jakých jsem kdy kvůli vztahu zapadl. Po měsíci a půl už jsem byl psychicky stabilnější a Klárka pronesla, že má za 2 týdny dovolenou. Já jsem řek, že za ni přijedu (dělí nás asi 400km) a ona tomu nevěřila. Po pár dnech neustálého psaní si, které už přestalo být kamarádské, jsem se zeptal jak dořešíme tu společnou týdenní dovolenou a Klárka přišla s tím, že přijede ona sem i přes její cestovatelskou fobii. Tomu jsem pro změnu nemohl věřit já. Ale po drobných strastech, infarktových stavech a tak všechno, jsem si dojel Klárku vyzvednout do Brna. Po první uvítací puse na Zvonařce jsem věděl, že nás čeká zajímavý týden. A taky že čekal. Po třech dnech Klárka pochopila spoustu věcí které jsem jí řekl před lety, já pochopil taky spoustu věcí. A do toho (2 měsíce po rozchodu) začala vystrkovat růžky bývalka. Já už byl jinde, sebejistý tím, že ten rozchod bylo to nejlepší co jsem mohl udělat, s nádhernou slečnou po mém boku, která mi každým gestem, polibkem, pohledem do očí i dotykem dokazovala jak moc upřímně mě miluje už roky a já najednou věděl, že jsem blb co měl před lety zatlačit víc a nenechat jí utéct. Plánovaný Klárčin odjezd ve čtvrtek se posunul na nejzazší možný termín v neděli, my prožili nejkrásnějších 6 dní jaké šly, vyříkali si spoustu věcí, pochopili ještě větší hromadu věcí kterou jsme si báli přiznat. V dobu odjezdu už jsme oba věděli, že tohle chceme udržet, že spolu jsme nejlepší tým jaký může být a že má smysl za to bojovat. Tohle je moje citové "All in", všechno nebo nic. Nejmladší nejsem, čas je čím dál dražší komodita a pokud by to nevyšlo s tou která mě miluje i přestože zná mé temné stránky, tak už to stejně nemá smysl. Takže Cest la vie, vabank tentokrát.

A jak že to bylo s tím tornádem F5 z názvu clogpostu? Dva dny po Klárčině odjezdu se měla stavit bývalá pro zbytek věcí. Stavila. V době kdy jsem měl mít povinný týmový konferenční hovor... ...v mé pracovní době!! Taková bez pardonu sviňárna mě vážně zarazila. A dokonce si na mně přivedla 2 lidi které jsem vůbec neznal s tím že oni si pobalí věci a já u toho nemám být? To jako vážně mám na čele napsáno "IDIOT"? Barák mi patří, bývalka po těch psychotických výlevech už nepatřila mezi důvěryhodné osoby, tak jsem se rozhodl jednat, omluvil se z konference a jal se bránit tomu aby mi zmizel i barák pod prdelí. Peklo do 2 třetin zalité rozžhavenou lávou a v něm tornádo F5 bylo slabý odvar toho co jsem zažíval já ve vlastním domě. Nevěřil jsem vlastním očím, nevěřiljsem vlastním uším. Měli jsme už dohodu o tom co mi zůstane, co si odveze a najednou nic neplatilo - prý změnila názor. A najednou jsem cítil jak jsem změnil názor na to, že nechci zpátky 60k které jsem vrazil do jejího auta, že se mi mění názor na to že si může nechat comp který jsem ji za 20k postavil. Tohle asi nečekala, protože couvla ze svého záměru odvézt vše čeho se dotkla. Jediné co bylo naprosto neskutečné byla její hra na chudinku před jejími kamarády. Budiž ke cti jejímu kamarádovi, že správně vyhodnotil situaci a neangažoval se, protože jsem byl milimetry od toho je nechat vyvést policií. Podrazy, naprosté sviňárny, snahy si udělat z toho co jsme kupovali sem jako vybavení bazos.cz? To jako vážně? Kateřino díky, otevřelas mi oči. Budeš šťastný člověk pokud Tě kdy ještě pozdravím. Tenhle podraz je neodpustitelný.

Mno a to by bylo. Protentokrát se střežím velkolepých ukončení, velkohubých prohlášení, protože si nelajznu něco zakřiknout. Snad jen jedno. Klárko, však ty víš..

Tak se mějte, jedinci, kteří přežijete mé duševní katary, zvratky a písmenka ad-hoc vypadlé z mé hlavy na klávesnici. Čau a Stay tuned!!

o tom jak mi uz definitivne hrablo

Nazdárek můj milý clogísku a téměř prázdná množino uživatel čtoucí tento clog. Je to až neskutečné, ale poslední zápisek je už víc než rok a půl starý. Tuším, že se za tu dobu událo několiko věcí které stojí za zmínku... ...doufám.

Mno tak asi začnu tak nějak aby to navazovalo na konec pohádky o tom jak se na blbce štěstí usmálo, Moc se toho nedělo, jen jsem se někdy v květnu rozhodl zkusit vzít místo v cloud departementu, jak mě do toho za vidinou větších/hodnotnějších dárků tlačila Klára. Nedělal jsem to apriori pro peníze, avšak taky hrály velkou roli. Mít nebo nemít jednociferný počet tisícikorun měsíčně, přičemž množina obsahuje více než 5 členů, je opravdu poznat. Hlavním motivem však bylo utéct z krutovlády šéfa Adminit a mít konečně důstojnou práci. I tak jsem v červenci nastoupil jako 2nd tier linux/unix engineer do cloud dept., vše se jevilo sluníčkově, Team Leader byl super zaučování šlo hladce, kolegové v pohodě... ...a tady to utnu stejně jako to za 2 týdny utnul život. Bylo nám oznámeno, že koncem měsíce dept. končí, protože IBM a hotovo. Následovaly 2 týdny hrůzy, nejistoty a vidiny nevalné budoucnosti, kořeněné výčitkami svědomí za to že jsem nezůstal v předchozí práci.

Za 5 minut dvanáct jsem dostal nabídku jít do jiného dept jako 1st tier senior unix engineer a jelikož se mnou šli kluci z tier 1 cloudu, nabídku jsem přijal. Zkušebku jsem hravě zvládl, a vše pokračovalo docela nezáživně až do června kdy odešla většina kluků z bývalého cloudu, protože práce bylo opravdu dost. Nedivím se jim, přeju jim štěstí a spokojenost v kariérním životě. Avšak na týmu se podepsal značný podstav, nemožnost nabrat lidi za málo do tak náročné práce. Podařil se recruitment z ukrajiny, avšak papírové bariery znamenají příchod kluků až někdy v prosinci, což zatím vypadá jako nedosažitelná meta. Koncem července jsem šikulka vykládal basu lahváčů z auta, při couvání s basou zakopl o kandelábr a to si fyzika zamnula ruce. Práskl jsem sebou na zadek, basa mě poslala na záda a já hrdinsky abych ochránil své skleněné děti basu přitáhl k hrudníku a... *PRÁSK* ...rána do žeber až se mi zatmělo. Dva dny v práci jsem nějak vydržel, ale pak už se bolest zhoršila natolik, že jsem si zašel pro nemocenskou.

Nemocenská v pohodě, avšak jsem zjistil, že hned následující den je ordinace mého obvoďáka zrušena bez náhrady. Pojišťovna nedoporučila nic, nikdo v Bohumíně nepřijímal, tak jsem to na poslední chvíli zkusil u MUDr. Ehla který je můj závodní lékař. Sestra pochopila že jsem lidově řečeno v řiti, protože když neproběhne kontrola, má nemocenská bude neplatná, tak tedy svolila. Uaaa. Radost až na kost, jsem zachráněn a konečně mohl nastat můj klidový režim který mi byl naordinován. Mohl.. Nenastal.. Z důvodu přebytku času na přemýšlení jsem se propřemýšlel k slušné depresi, byl nakopnut jistou osůbkou u které bych toto po 13ti letech nečekal. Následovalo ještě víc přemýšlení, nasrání se na svůj dosavadní život a podobné slasti. Došlo mi, že kariéry se nenažeru, že když příjdu s mozkovou smrtí ve 4 odpo z práce a bez 4-5h dřímnutí u telky jsem nepoužitelný, že asi moc protějšků do života nedostanu... Že s takovou ve svém baráčku chcípnu sám. Na to následovalo veliké "Když nasrat, tak pro všechny" a rozhodl jsem se to zkusit jinak.

A tož Pitrissek trošku přemýšlel jak a co změnit. Jediné východisko bylo udělat něco mimo zajeté koleje, mimo "komfortní zónu" pokud se tedy takto dá nazvat stav člověka těsně před zhroucením. Po chvilce přemýšlení jsem si vzpomněl na link na kamarádův profil na seznamce Stesti.cz (odkaz je neklikací záměrně, zas tak je rád nemám abych jim generoval prokliky). A následoval zběsilý nápad se tam zaregistrovat taky. Registrace šla svižně, problém byl jen překonat svou logiku a opravdu dokončit registraci, profil který ostatní převyšoval o dva řády (měl v sobě i nějaký text!!) jsem měl za cca 10 minut, fotku záměrně neuvedenou. Navzdory faktu že je zmíněný server bezpardonu žumpa frustrace, beznaděje a absolutní ztráty fantazie jsem zde našel 3 duše které jsou perly hozeny sviním. Nechápu jak zabloudily na tento portál. Z jedné duše se vyklubala ztracená část mé duše, která za mně dokončuje věty, z další se vyklubala kamarádka se zájmy o programování a z té poslední velice šarmantní ženská. První dvě rande jsem zkazil jak jen to šlo tím, že jsem dal průchod svému pošukovatému já. V mezičase jsem se do této slečny zamiloval až po uši. Udělala v kině něco co se mi víc než 13 let nestalo. Vzala mě za ruku, sama od sebe, protože chtěla a mnou projely blesky. Po kině následovala něžná pusa a já byl lapen definitivně. Má pošukovatá opičí osobnost téměř dokonala ztrátu této šarmantní ženské. Avšak zabrala má bojovnost a víceméně jsem ji ukecal aby mi dala další šanci, tentokrát ale mé Kozoroží osobnosti. Slovo dalo slovo, popřeli jsme vše co jsme na stesti.cz hledali a dohodli se na kamarádství s výhodami. Bylo to pro mně nové jako celé to tornádo citů a pocitů které jsem dosud neznal, kamarádství s výhodami bylo taky poprvé.

Proběhlo pár úžasných schůzek, proběhla nějaká konverzace a z ničeho nic se mě slečna zeptala zda by mi nevadilo když by mi říkala "miláčku". Rozplakal jsem při čtení téhle otázky jak puberťák. Už je to pár dní, pár dní kdy jsem získal úžasnou partnerku pro život, kamarádku i nej milenku v jedné osobě. Nemůžu bez ní vydržet hodinu, vteřiny jsou medové když spolu nejsme a tak krátké když jsme jeden druhému v náručí. Ano, cítím se jak puberťák a vůbec mi to nevadí. Prožívám něco co jsem už nečekal že by se mi poštěstilo prožít. Nádherné splynutí myslí i srdcí. Je to první ženská v mém životě která má ráda mé romantické já bez výhrad. Neskutečné, neuvěřitelné. A tím bych to asi utnul, jen život ukáže co bude dál. Pokud by nám hodlalo ctěné čtenářstvo hodlalo držet pěsti, zlobit se nebudeme. Tak se mějte bando a stay tuned.

PS: Kaťulko, jsi ta nejlepší ženská kterou kdy Země nosila.

Dostihy s minulosti

Ach oh, a zase tě potřebuju můj milý clogísku. (Tywe tepleji jsem začít nemoh.) Je to tak že mám opět v hlavě, duši, srdci a tak hokej, za který by se ani v Kanadě stydět nemuseli.. Ono se to má tak, že to začalo dávno s jednou strašně milou slečnou. Ano tehdy jsem to neskutečně posral, což mi došlo až o pár let později. Z jistých důvodů dneska moc konkrétní nebudu. Ale fakt je to že to asi potřebuju vykřičet do světa.

Takže věc se má takhle.. ..kdysi jsem byl zaláskovaný do jisté slečny, ona do mne, a všecko bylo sluníčkové a já to z mi dnes nepochopitelných důvodů posral. Neskutečně, nebetyčně, neodpustitelně.. život tak nějak plynul, rok se s rokem loučil a vítal a já si tak plul až do doby kdy si mě chytila minulost a praštila mi xichtem o tvrdou, pevně vybetonovanou zem. Ano, vrátila se, šťastná, zadaná a já ji to neskutečně přeju.

Sešli jsme se, vyříkali si staré křivdy a jedno obří nedorozumění na kterém jsme měli vinu oba. Schůzka následovala další schůzku a zhruba u třetí schůzky (všecky v přátelském duchu) mi začalo krutě docházet jaký píčus jsem byl, jak jsem jí ublížil a jaká chyba z mé strany to byla.. Ano lítost je k ničemu, zbytečná a v podstatě nepotřebná protože nás to oba posunulo dál. Jenže.. ..karma is a bitch.. a všecko se mi vrátilo jak bumerang. Role se obrátily a teďkoms si to vyžírám až do dna, spravedlivě, naplno a zaslouženě..

Věc se má tak, že poslední co bych chtěl je jejímu vztahu jakkoli ublížit. Jenže vysvětlete to srdci.:) Jsem a snažím se o to všema silama, nej kamarád jaký jen jde, už jen proto abych jí moh být nablízku, koukat jí do jejich nádherných sluníčkově zelených očí, abych slyšel její hlas a viděl jak se u toho hýbou její nádherné rty. Nepokrytě přiznám, že její přítomnost je pro mne vším. Jsem v posledních letech od přírody svině a nijak se za to nestydím. Ono to dnes asi ani jinak nejde.. Jen tady jsem bezmocný jak dvoudenní štěně.. ..slepě tápající sám v sobě, bezradný, s myšlenkama mimo realitu.. ..a přesto s úsměvem na rtech jak bych vyhulil roční nizozemskou produkci trávy..

Jak je možné tak trpět a přitom být zároveň tak šťastný? Nechápu a nikdy asi nepochopím. Je mi to v podstatě i jedno. Chci jen dvě věci, aby byla šťastná a nikdy mi už nezmizela ze života, byť na jediný den.

Tady bych chtěl ještě jednou napsat: <Zde mělo přijít jméno ale chci být diskrétní>, ano, byl jsem kretén, zachoval jsem se jak kokot a ano mělas tehdy pravdu, vědělas to co mi došlo nedávno hezkých pár let předem. Z celého srdce se omlouvám.

Závěrem by se hodilo asi i nějaké poučení. Takže bando: "Dobře zvažujte, než zbrkle zahodíte štěstí které má drobné vady na kráse, mohli by jste časem přijít na to, že to se vám do xichtu smálo to nejlepší co vás mohlo potkat.". A to je asi tak vše. Ti kdož to čtou, vám díky, a té jenž pošlu odkaz chci vzkázat, že je ta nej ženská co jsem kdy poznal. Papalala všem, stay tuned a snad někdy u dalšího duševního kataru jednoho nerda/geeka a rozhodně píčuse už nadosmrti.

Dalsi vzpominka na Faa

A je to tady zase. Teda abych byl přesnější, stále. I po letech se stav nezměnil ani o kousek. Jedna z mála změn je že už tak často u vzpomínek nepláču. Nemá smysl to všecko psát znova. Jednou jak jsem se o Fáá bavil s kamarádkou Siskou, tak vyhrabala fotku ze srazu kde jsem já a Fáá v jedné z veselých chvilek. Dlouho sem váhal zda to sem dát, ale dyť o co de. Se sebou a svým vzhledem sem už léta smířený, Fáá by určitě neprotestovala tu fotku sem dát a ostatní mi do toho asi i tak nemají co kecat.

Takže tady to je:

A vzkaz pro Fáá: Kočko, nikdy nezapomenu!

Jo, není to lež, teď (po letech) už to vím, že fakt nikdy. Ono to prostě nende.
PS: Tahle fotka je stará téměř tak dlouho jak se známe.:)

Mucive vzpominky

Milý clogísku dneska tu zas hodím zvratek na už ohrané téma. Už jsem šel dnes 2x spát a 2x se mi to nepovedlo. Nevím proč, možná to je tím teinem, dýmkama, možná něčím jiným. Co vím naprosto přesně je to, co mi víří v dutině lebeční. A sice.. ..mučí mě vzpomínky na Janičku (Fáá), úžasnou ženskou, slunce pro všechny temné dny, můzu, tu která dycky uměla ukázat světlejší stránku všeho špatného a v neposlední řadě mou tajnou lásku od mých 17ti let v jedné osobě, která před rokem a něco zemřela.. Neustále mi chybí a nějak se s tím neumím porvat.. Čekal jsem, že čas rány zhojí ale nestalo se tak.. rok a čtvrt v kšá, a mě pořád mučí vzpomínky.. Snažil jsem se to zastavit, ale neumím to.. Věděl jsem celou dobu, že si na těch citech jednou vylámu zuby, že díky tomu padnu na držku.. Všecko sem to věděl.. Jen jsem netušil, že to skončí takhle.. Srovnal bych se snad se vším.. I kdyby mi řekla, že už mě ve svém životě nechce.. Ale tohle nějak neumím překousnout.. Není den kdybych si na ní nevzpomenul a obecně ji mám pořád v hlavě, pořád v srdci.. To je v pořádku.. ..ale proč to kurva pořád tak bolí??

Nějak nemám pocit, že bych od života chytil málo facek, kopů do prdele a jiných "slastí". Mám dojem, že většinu z toho jsem přežil víceméně adekvátně k dané situaci, srovnal jsem se s tím, že to k životu patří. Smrt taky beru jako součást života. Takže nějak netuším co dělám špatně, že moje logika, můj realismus/pesimismus a cokoli dalšího co s tím má co do činění, nedokáže přijmout ten fakt, že tu Jani není a už ani nebude.. Nevím.. Když se jedná o tuhle konkrétní záležitost, připadám si bezradný, jak opuštěný dvouměsíční pes.. Přejde to někdy? Doufám.. Už bych opravdu chtěl, aby to nebolelo, aby mi zůstalo ve vzpomínkách všecko to krásné co jsme spolu prošli za těch 12 let co jsme se znali.. Ale toho se zjevně ještě dlouho nedočkám. Mno asi to tak má být a asi si to mám vyžrat až do posledního drobečku. Snažím se to brát tak, že bez toho abych věděl co je maximální bolest, bych nepoznal maximální radost, ale.. ..je mi jasné že si lžu do kapsy.. Raději ten blábol utnu, protože to nikam nevede a v podstatě mi nebude vadit když tohle nikdo číst nebude. Fakt sorry, muselo to ze mně a nejsem dost sobec abych tímhle zasypával někoho konkrétního. Tady má čtenář aspoň možnost přestat v jakémkoli bodě číst. (teda pokud to tady vůbec někdo čte.) A pokud jste došli až sem, tak jste otrlejší víc než jsem doufal a máte můj obdiv.:) Se mějte a stay tuned.

Odkovadlinovavani duse..

Ahojky můj milý výblitníčku.. Ani nevím o čem chci dneska psát ale prostě mám chuť ze sebe dostat nějakou duševní kovadlinu.. Jen si tak sedí v mé hlavě a sedí a tíží.. Čeho se to týká.. Asi ještě pořád smrti mojí nejlepší kamarádky a v podstatě i životní lásky v jedné osobě.. Jop zemřela mi Janička aka "Delfínek Fáá". Byla tu pro mě přes 12 let, a já tu byl stejně dlouho pro ni.. Často bývala ten poslední důvod pro to zůstat tady... A teď tu není a nikdy nebude.. A já vlastně ani nevím proč, Delfíně mi to neřekne a mi nezbývá nic než se snažit s tím žít a zahánět spekulace o tom co se vlastně stalo.

Sic už to je od téhle události nějaký pátek, ale já mám pořád stavy kdy nemůžu zastavit slzy a myšlenky na Janičku. Byla opravdu nejúžasnější člověk. Milovala život, smích a svobodu.. Pořád, i přes ty nekonečné facky které od života schytávala s železnou pravidelností. Byla strašně silná a mě změnila v hodně směrech.. Naučila mě radovat se z pitomostí, naučila mě používat pesimismus pro vyhypování se k vyšším výkonům a hlavně, nakopla mě k tomu abych to nikdy nevzdával a rval se s životem do poslední kapky krve. To dělám dodnes a nepřestanu s tím. Stejně vím, že je Janička neustále se mnou.. Ve mně, v mém srdci a v mých nekonečných vzpomínkách na ni. A já tu budu nadále pro ni.. Ponesu hrdě památku na úžasnou ženskou která zemřela mladá a (IMHO) neprávem.

Asi se nikdy nesmířím s faktem, že LDNky praskají ve švech, přičemž každý druhý na LDN by smrt přijal jako to nejkrásnější vysvobození,a přitom umírají mladé a úžasné ženské, plné radosti ze života, s neodolatelným úsměvem.. .. je to prostě zkurvený život. Nemám ho rád, ale budu ho žít a jednou tomu hajzlovi nakopu prdel špičatou botou.. Můj čas příjde... ..a ne, že by ne.. Jednou tu hru s nejhoršíma kartama vyhraju.. Pro sebe, pro Jani a pro všechny další lidi které opravdu ze srdce miluju..

Sorry lidi za tenhle "zvratek" ale někde sem se vyřvat musel.. Opravdu bych nikomu nepřál zažít tohle.. Jít na pohřeb svému důvodu proč žít.. Není to fakt nic moc.. Tak hoj, papa, adios.. A příště snad u veselejšího postu.. Stay tuned.. (teda pokud to někdo čte)